Stěhujete se do nového bytu, nebo chcete pouze proměnit ten svůj stávající? Chcete provést radikální změny zejména, co se nábytku týče? Pokud ale nechcete příliš investovat, ale i přesto chcete mít byt vybavený hezky vypadajícím nábytkem, zaujme Vás lacný nábytok. Právě lacný nábytok může Váš byt přeměnit k nepoznání. Vyhoďte stávající nábytek, který v bytě stojí již desítky let. Lacná nábytok Vám nabídne novou obývací stěnu, postele, ale i kuchyně za příznivou cenu.

Aby byla proměna kompletní, nezapomínejte ani na detaily, jako jsou svietidlá. Do obývacího pokoje koupíte svietidlá luxusnějšího charakteru, kdežto do dětského pokoje se hodí naopak svietidlá s dětskými motivy. Avšak svietidlá nezahrnují pouze lustry jako takové, ale i lampičky či dokonce vánoční osvětlení. Váš byt bude i díky maličkostem proměněn k nepoznání. Stačí se pouze soustředit na změny, které provádíte. Vybírejte však svietidlá tak, aby do daného pokoje padla a hlavně dotvořila celý ráz.

Další ozdobou Vašeho bytu se mohou stát obrazy. Dbejte na výzdobu svého bytu, protože právě díky obrazům se budete cítit skutečně jako doma. Pokoje budou útulnější a návštěvy, které si domů pozvete, budou obdivovat umění obrazů. Velké oblíbenosti se těší umělec Andy Warhol, jehož obrazu jsou skutečně impozantní. Andy Warhol byl americký malíř, který s malbami začal v šedesátých letech. Produkty umělce Andy Warhol mohou zdobit i Vaše pokoje. Kupte si obrazy za skvělé ceny a dodejte Vašemu bytu šmrnc.

Anténa je zařízení k příjmu nebo k vysílání rádiových signálů, je to část vysokofrekvenčního vedení upravená tak, aby účinně vyzařovala energii do prostoru

Antény se dělí na antény přijímací a antény vysílací (v principu ale může každá anténa vysílat i přijímat):

• vysílací anténa je určena k přeměně elektrické energie na energii elektromagnetických vln
• přijímací anténa naopak slouží k přeměně energie elektromagnetických vln na elektrickou energii.
• přijímací a vysílací zároveň

Elektromagnetické vlny vyzařuje každý vodič, kterým prochází střídavý elektrický proud. Anténa je právě vodič, který je upraven takovým způsobem, aby vyzařoval maximální množství elektrické energie a naopak. Ne každé uspořádání vodičů zaručuje maximum vyzařované energie. Například kroucené dvojlinky, používané v telekomunikacích, mají množství vyzařované i přijímané (rušení)energie optimalizované na minimum. Jako nejjednodušší anténu lze využít syntetický zářič, takzvaný dipól. Ten vychází z úseku vedení o délce poloviny vlnové délky vysílaného/přijímaného signálu.

Technické parametry antén

Vlastnosti antén popisujeme následujícími parametry:

• směrovost antény – jedná se o schopnost antény vyzařovat/přijímat elektromagnetické vlny v požadovaném směru, tuto směrovost posuzujeme dle tzv. vyzařovacích charakteristik. Vyzařovací charakteristiky se dělí na:
  • vertikální (řez svislou rovinou)
  • horizontální (řez horizontální rovinou)
• vyzařovací úhel antény – tento úhel je dán tzv. směrovým diagramem a vypočítavá se jako rozdíl úhlů bodů, kde je pokles signálu o 3dB.
• impedance antény Z [Ω] – je vlastní impedance, která by měla být reálná (bez imaginární složky); Impedance antény musí být alespoň přibližně stejná, jako impedance přívodního kabelu, aby nedocházelo k odrazům a k nárůstu odraženého výkonu – pokud tomu tak není, používá se tzv. impedančních transformátorů, které jsou obvykle spojeny se symetrizačními členy. V TV technice mají takřka všechny antény impedanci 300 ohmů, ta se přímo u svorek antény transformuje na impedanci kabelu – ta je obvykle 75Ω.

LED TV (televize s LED podsvícením) je termín používaný společností Samsung, Panasonic, Toshiba, Philips, LG, ProScan a Vizio. Toto označení používají u svých LCD (displej z tekutých krystalů) televizorů, které používají LED podsvícení. Termín LED TV je zpochybňován, protože u televizorů se nejedná o obraz tvořený LED, ale pouze o podsvícení obrazových bodů, obrazové body se i u těchto panelů (televizí) skládají z tekutých krystalů (LCD).

Společnost ASA (Advertising Standards Autority – korektní reklamní kampaně) oznámila, že termín „LED TV“ se ve Velké Británii smí používat pouze je-li dále uvedeno že televizor používá technologii LED podsvícení.

LED jsou v současné době ještě příliš velké, aby z nich bylo možno vyrobit jednotlivé pixely do běžného televizoru. Použití skutečného LED displeje je tedy možné jen pro mnohem větší obrazovky např. sportoviště nebo reklamní plochy. Je pravděpodobné, že se výrobci rozhodli označit svoje řady LCD televizorů jako LED TV aby utržili něco z nastupující technologie OLED televizí, které zatím ještě nejsou komerčně dostupné kromě Sony XEL-1.

Způsoby LED podsvícení

Existuje několik způsobů podsvícení LCD panelu pomocí LED.

RGB LED

Používají se skupiny čtyř LED (červená, modrá, dvě zelené), které jsou rozmístěny maticově po celé ploše panelu. U této technologie lze použít tzv. „local dimming“, což je ztlumení jednotlivých LED v místě kde je třeba dosáhnou sytější černé barvy. Lze dosáhnout vyšších hodnot barevného spektra než u jiných způsobů podsvětlení.

Direct LED

Opět maticové rozložení LED za panelem, ale používají se pouze bíle LED. Také lze použít funkci „local dimming“ a dosáhnout vyššího kontrastu.

Edge LED

Bílé LED jsou umístěny pouze po okrajích panelu a pomocí sítě speciálních světlovodů s odraznými ploškami se světlo z LED rovnoměrně rozptýlí za LCD panelem. Výhodou této technologie je použití menšího počtu LED a tím i snížení nákladů na výrobu a tedy i ceny, panel může být také velmi tenký. Nevýhodou je, že nelze použít funkci „local dimming“. Obraz současných LED TV s tímto systémem podsvícení i tak patří k tomu nejdokonalejšímu co současný trh nabízí, společnost Sharp, která tvrdila, že tento způsob podsvícení není dokonalý tento způsob začala používat rovněž. Světlovody za obrazovým panelem jsou generačně zcela jinde než u prvních TV, které výrobci označovali LED TV, rozdíl mezi podsvícením sítí LED, který se nazývá RGB LED a EDGE LED je neznatelný, tomuto napomáhají i různé specialní folie z přední strany panelu čímž výrobci zcela dorovnali možná i předehnali veškeré výhody systému RGB LED.

Pixel (zkrácení anglických slov picture element, obrazový prvek; někdy též pel, dále zkracováno na px) je nejmenší jednotka digitální rastrové (bitmapové) grafiky. Představuje jeden svítící bod na monitoru, resp. jeden bod obrázku zadaný svou barvou, např. ve formátu RGB či CMYK.

Body na obrazovce tvoří čtvercovou síť a každý pixel je možné jednoznačně identifikovat podle jeho souřadnic. U barevných obrazovek se každý pixel skládá ze tří svítících obrazců odpovídajících základním barvám – červené, modré a zelené. Vzhledem k omezenému množství pixelů a omezené frekvenci vykreslování obrazu dochází při zobrazování na monitoru k celé řadě problémů. Dochází k mnoha nežádoucím efektům. Mezi ně patří např. aliasing, moaré, neostrosti, mozaikové zkreslení, ztráta informací při zmenšování, zvětšování nebo otáčení obrazu apod.

Velikost pixelu záleží na typu monitoru. U obvyklých analogových typů lze velikost pixelu měnit změnou rozlišení. LCD obrazovky naproti tomu mají počet fyzických pixelů (tzv. nativní rozlišení) zpravidla pevně vázaný na používané rozlišení (např. 1024×768 – standard XGA) a zobrazování jiného rozlišení u takového monitoru vede k určité deformaci obrazu, neboť „počítačové pixely“ jsou přepočítávány a nerovnoměrně přerozdělovány na větší počet „fyzických pixelů“.

V běžných režimech má obrazovka rozlišení od zhruba 640×480 po 1600×1200, někdy i více. U patnáctipalcového monitoru při rozlišení 1024×768 představuje velikost jednoho pixelu sotva 0,3 mm. Maximální možné rozlišení monitoru se uvádí v jednotkách „pixel na palec“ (zkratka ppi z anglického pixel per inch).

Pixel je také slovenský program pro úpravu rastrové grafiky nebo český časopis o grafice.

DVD-Video je DVD disk, který obsahuje filmy. Základní technické informace (např. kapacita, médium pro vytvoření DVD-Video disku) jsou stejné jako běžné DVD. Dalšími typy DVD podle obsahu jsou DVD-Audio a DVD Data.

Obraz a zvuk

DVD-Video je způsob uložení videozáznamu na DVD nosiči. Ke kompresi obrazu se používá standard MPEG-2. Pro kódování zvukové stopy se standardně používá formát Dolby Digital (AC-3), někdy bývá použit i kvalitnější zvuk ve formátu DTS. Nekomprimovaný formát PCM se používá méně (častěji u hudebních titulů) a MPEG-2 audio se již téměř nepoužívá. Na přehrávání DVD-Video médií uživatel potřebuje zařízení obsahující DVD mechaniku a dekodér MPEG-2 (např. přehrávač DVD nebo osobní počítač s mechanikou DVD a softwarovým přehrávačem DVD).

U DVD filmů se setkáme s datovou rychlostí 3–10 Mbit/s (dle specifikace je maximální průměrný datový tok 9,8 Mbit/s, maximální špičkový datový tok 15 Mbit/s). Vyšší počet zvukových stop nebo množství dodatečného materiálu (tzv. extra materiál – fotogalerie, film ve verzi „režisérův sestřih“, záznamy z natáčení, rozhovory s herci, nepoužité scény a jiné) mají často za důsledek, kvůli omezené kapacitě DVD média, nižší datovou rychlost (a tím i kvalitu obrazu) hlavního filmu; stále častěji se však pro uložení většího množství extra materiálu používá další disk.

Původně byly pro DVD-Video v zemích využívajících standard PAL standardizované pouze zvukové formáty PCM, MPEG-2 a starší MPEG-1 layer II s datovým tokem do 224 kbit/s (který se však téměř nepoužívá). Přes nevoli společnosti Philips bylo 5. prosince 1997 pod tlakem veřejnosti DVD Fórem schváleno rozšíření standardizovaných zvukových formátů o formát Dolby Digital (AC-3). Pro DVD-Video disky bylo použití formátu Dolby Digital přijato jako volitelné a pro přehrávače DVD byla podpora formátu Dolby Digital určena jako povinná.

Televizor čili televize je označení pro koncové zařízení pro příjem televizního vysílání (obvykle se jedná o zvláštní elektronický přístroj), na kterém lidé sledují televizní vysílání nebo vysílání průmyslové televize. V televizorech se dříve (mimo doby vzniku televize a televizorů) používala výhradně klasická televizní obrazovka na bázi katodové trubice (CRT), dnes se stále častěji používají LCD (tekuté krystaly) a plazmové obrazovky nebo LED obrazovky. Nejnovější tzv. „3D televize“ umí zobrazovat i vysílání a filmy ve třech rozměrech.

Nedílnou součástí každého televizního přijímače je zvukový díl. U analogového televizoru je to vlastně rozhlasový přijímač pro příjem FM (kmitočtové modulace), který přijímá signál, jehož kmitočet se (v naší normě) liší o 6,5 MHz od kmitočtu obrazového signálu.

Paradoxem současných typů (analogových i digitálních) televizorů je poměrně nízká kvalita zvukové části – televizory ze sedmdesátých nebo osmdesátých let dvacátého století mají zvukový díl (a tím i reprodukci zvuku) podstatně kvalitnější.

K televizoru je možno také připojit další zařízení určená pro záznam televizního obrazu, např. videomagnetofon, videokameru, DVD přehrávač, DVD rekordér, digitální fotoaparát apod.

Kromě toho lze ale televizní vysílání také sledovat na obrazovkách počítačů. V takovém případě se může jednat o:

• příjem televizního signálu (šířený bezdrátově nebo v systémech kabelových televizí) za použití speciálního hardwaru
• internetové vysílání televizního signálu – signál bývá v tomto případě interpretován především pomocí specializovaného softwaru

Televize, tak jak jsme je znali doposud, byly schopny zobrazit pouze dvourozměrný obraz. Takové televize vyrábí mnoho různých výrobců a v tomto oboru panuje velký konkurenční tlak. Aby zvýšili své zisky museli tedy výrobci televizí přijít s nějakou novinkou. Propojení televize s internetem, zvýšení kvalitativní úrovně obrazu, barevného podání apod. byly sice krokem před ale ne tak velkým, aby to poskytlo velkou konkurenční výhodu. 3D obraz v televizi je však něco, co diváka uchvátí a co vytváří vpodstatě vlastní kategorii televizí, která je na úplné špičce pokroku. Díky konkurenčnímu tlaku a přirozenému vývoji máme tedy konečně možnost podívat se na nové filmy v přirozeném trojrozměrném podání.

Historie

Ve 30. letech 19. století popsal sir Charles Wheatstone princip vzniku trojrozměrného obrazu v mozku člověka. Pro demonstraci vytvořil stereoskop, jednoduché mechanické zařízení, které drží před očima diváka dva obrázky jedné scény sejmuté z různých úhlů. Tím ošálí mozek diváka a ten vidí scénu plasticky. Od jeho vynálezu vedla již jen krátká cesta k použití 3D efektu ve fotografii, filmu a televizi.

Princip 3D televize

V kině se nejspíše setkáte s pasivními metodami polarizace nebo anaglyphem (deformuje barevné podání filmu) nebo nově i s aktivní metodou zakrývání pravého a levého oka v kombinaci s perfektním časováním promítaného obrazu – více na stránce o 3D filmu. V televizích se prosazuje nejvíce posledně zmíněná metoda. K 3D televizi tedy dostanete brýle, které jsou aktivně spojeny s vysílačem televize a každé oko střídavě zakrývají.

Výrobci 3D televizí

První 3D televizi na český trhu v roce 2010 dodala společnost Samsung, dalšími hráči na nově vzniklém trhu jsou LG, Panasonic,Sony a v posledních měsících i Philips.

Projektor nebo video projektor je přístroj, který promítá data z počítače nebo televizoru. Data se do projektoru dostávájí kabelem VGA nebo HDMI. Projektor může být pověšený na stropě, nebo položený na stole.

Historie

Za vůbec první videoprojektor může být považován zoopraxiskop – promítačka, do které se vkládá kotouček s nalepenými fotografiemi – který vynalezl pionýr fotografie Eadweard Muybridge v roce 1879.

Technologie

• CRT projektor
• LCD projektor
• DLP projektor
• LCOS projektor
• D-ILA JVC
• LED projektor

Jednotlivé technologie jsou rozebrány v článku o dataprojektoru.

Největší výrobci

• 3M
• Acer
• Barco
• BenQ
• Boxlight
• Christie
• Digital Projection International
• EIKI
• Epson
• Hitachi, Ltd.
• InFocus
• Kloss Video
• Lenovo
• Lumens
• Matsushita (Panasonic)
• Mitsubishi
• NEC
• Optoma
• Panasonic
• Samsung
• Sharp
• SIM2 USA
• Sony
• Sanyo
• Texas Instruments
• Toshiba
• Viewsonic

Blu-ray disk patří k třetí generaci optických disků, určených pro ukládání digitálních dat. Data se ukládají ve stopě tvaru spirály 0,1 mm pod povrch disku, příčný odstup stop je 0,35 μm. Pro čtení disků Blu-ray se používá laserové světlo s vlnovou délkou 405 nm. Technologii vyvinula japonská firma Sony ve spolupráci s firmou Philips, které následně se skupinou výrobců spotřební elektroniky založily organizaci Blu-ray Disc Association (BDA), která převzala dohled nad rozvojem a licencováním samotného formátu. Název disku pochází z anglického Blue ray, tj. modrý paprsek, označení související s barvou světla používaného ke čtení (písmeno „e“ bylo z názvu vypuštěno, aby jej bylo možné zaregistrovat jako ochrannou známku).

Funkce pro běžného uživatele, HD Video, Audio

Blu-ray umožňuje uložit obraz a zvuk v lepší kvalitě než DVD, což se projeví zejména při zobrazení na plazmových, LCD a LCD – LED televizorech (rozdíl je zřetelnější při větší úhlopříčce).

Technicky vzato na DVD je obraz uložen jako série snímků s rozlišením 720×576 bodů ve standardu PAL, resp. 720×480 bodů ve standardu NTSC, avšak na Blu-ray mohou být jednotlivé snímky filmu uloženy buď v rozlišení 1280×720 bodů nebo 1920×1080 bodů, standardy PAL a NTSC už zde nefigurují. Tyto video módy se označují jako 720p a 1080i/p (interlace / progressive). Rozlišení se označuje jako HD (high definition). Samotný obraz je zpracován pomocí kodeku MPEG-2, který byl použit již u DVD (především zpočátku uváděné filmy), nebo modernějších kodeků MPEG-4 AVC a VC-1, které ve srovnání s MPEG-2 nabízejí úsporu datového prostoru při srovnatelné kvalitě obrazu (převážná většina nově uváděných filmů).

High-definition television (HDTV) označuje formát vysílání televizního signálu s výrazně vyšším rozlišením, než jaké umožňují tradiční formáty (PAL, SECAM, NTSC). HDTV se vysílá digitálně, a může tak být použita jako jeden z formátů digitální televize DVB. V současné době je HDTV definována pro rozlišení 1080 prokládaných nebo neprokládaných (progresivních) řádků, případně 720 neprokládaných řádků. Rozměry obrazu jsou v poměru 16:9.

Formáty

Pro označení formátů obrazu HDTV se používají tři údaje:

• Počet řádků: 720 nebo 1080
• Prokládání: i jako interlaced (prokládáno) nebo p jako progressive (neprokládáno neboli progresivní skenování)
• Počet snímků za sekundu: 23,976; 24; 25; 30; 50 nebo 60

První údaj o počtu řádků udává rozlišení obrazu – 720 řádků znamená rozlišení 1280 na 720 pixelů, 1080 řádků se rovná 1920 krát 1080 pixelů.

Druhý údaj říká, jestli má obraz prokládané či progresivní skenování – rozdíl spočívá v tom, že progresivní video vykreslí za sekundu např. 25 kompletních snímků, kdežto prokládané video vykreslí za sekundu 50 půlsnímků, tj. vždy jen sudé, respektive liché řádky, takže divák uvidí zhruba stejné množství obrazové informace, jako kdyby se díval na progresivně skenované video s 25 snímky za sekundu. Prokládání je pro lidské oko méně příjemné než progresivní skenování, ale je technicky méně náročné, pročež se prosadilo jak v normě PAL (576i – každou sekundou 50 půlsnímků v rozlišení 720×576 pixelů), tak v normě HDTV (ale jen u rozlišení 1920×1080 pixelů, 1280×720 se vysílá progresivně a jelikož se v nové generaci nosičů Blu-ray prosadilo progresivní skenování i u rozlišení 1920×1080, tak se pravděpodobně dočkáme této špičkové kvality obrazu i u HDTV).